O ústavu

Historie Ústavu světových dějin

V současnosti je obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pěstován na třech pracovištích. Jde o Ústav českých dějin, Ústav hospodářských a sociálních dějin a Ústav světových dějin. K oboru pak mají blízko také některá další pracoviště, zabývající se pomocnými vědami historickými, antickým starověkem či pravěkem, značnou mezinárodní prestiž si vybudovala česká (československá) egyptologie. Tato poměrně komplikovaná struktura je výsledkem delšího historického vývoje ovlivněného postupující specializací bádání.

Již před rokem 1918 došlo k oddělení pravěku od historické sekce, ve dvacátých letech následovaly nejstarší dějinné úseky (starověk). V období před rokem 1939 však nadále pracovali společně historikové, zabývající se českými (československými) a obecnými dějinami. Na fakultě tehdy v rámci Historického semináře působili proslulí odborníci jako profesor českých dějin Josef Pekař nebo profesor západoevropských dějin Josef Šusta. Ti byli doprovázeni celou plejádou vynikajících historiků (J. Bidlo, J. V. Šimák aj.)

Josef Šusta

Po druhé světové válce se důraz přirozeně kladl na dějiny slovanských národů, nástupcem J. Šusty se v Historickém semináři stal profesor Karel Stloukal. Po únoru 1948 sice nebyl hned zbaven práva vyučovat, v roce 1951 však musel odejít do penze. To se týkalo řady dalších odborníků jako docenta Josefa Kalisty, jiní, jako předúnoroví demokratičtí politikové (doc. H. Ripka), museli odejít okamžitě. Místo nich byli v březnu 1948 výukou pověřeni marxističtí historikové, v oboru novodobých politických dějin pozdější akademik Oldřich Říha, který ovlivňoval dění na pracovišti obecných dějin až do své smrti v roce 1974. Byla přerušena kontinuita vývoje oboru, někteří pedagogové byli dokonce zatčeni (např. Z. Kalista). Studijní prověrky postihly i posluchače historie, fakultu muselo opustit nejméně 429 studentů všech oborů.

K podstatným změnám došlo v akademickém roce 1952/53, kdy byla rozdělena původně jednotná katedra historie na katedru československých dějin a archivního studia, katedru národopisu a pravěku a katedru obecných dějin a dějin lidových demokracií, kterou vedl O. Říha. Zde brzy vynikl Stloukalův žák Josef Polišenský, jmenovaný již v roce 1957 profesorem. V průběhu šedesátých let byl ke katedře obecných dějin přičleněn pravěk.

Z katedry obecných dějin a pravěku, která byla přímým předchůdcem Ústavu světových dějin, musela po roce 1968 odejít řada odborníků (např. Karel Durman.). Avšak i v následující normalizační éře na katedře působili uznávaní odborníci, k nimž patřil v prvé řadě Miroslav Hroch. Řízení katedry v 70. letech převzali prof. Jaroslav Charvát a doc. Alena Závadová.

Po sametové revoluci došlo k reorganizaci historických pracovišť. V akademickém roce 1990/91 se od katedry obecných dějin oddělil pravěk, vedoucím „zmenšené“ katedry se stal profesor Miroslav Hroch, kterého v následujícím roce vystřídal docent, později profesor Vladimír Nálevka. Ten se také stal ředitelem v akademickém roce 1993/94 zřízeného Ústavu světových dějin. Od roku 2000 byl jeho vedoucím František Stellner, v letech 2003-2017 Martin Kovář. V tomto období došlo k reorganizaci seminářů, ustálila se jejich současná podoba. Od roku 2017 do roku 2020 ústav vedl prof. Václav Horčička a v současné době je jeho ředitelem dr. Ondřej Vojtěchovský.

Ústav světových dějin dnes

Ústav světových dějin prošel v letech 2018-2020 personální obměnou a posílena byla role vedoucích seminářů. Základní směřování Ústavu je dáno jeho členěním do čtyř seminářů, považovaných za základní badatelské i pedagogické jednotky. Medievistika pěstovaná Seminářem středověkých dějin se orientuje k třem základním okruhům. Raně středověkému státu a formám jeho reprezentace i materiální podoby; církevním dějinám a k problematice kulturních a civilizačních aspektů středověké střední a východní Evropy.

Seminář novověkých dějin nesl původně název Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky. Dnes se specializuje především na sociálně a politicky zaměřené výzkumy společenských transformací středoevropského a západoevropského prostředí a zámořských území, dějiny kolonialismu či koloniální správy evropských velmocí.

Badatelská těžiště Semináře nejnovějších dějin tvoří otázky globálního vývoje po druhé světové válce, evropské integrace, historie studené války s důrazem na vztah mezi Československem a zeměmi třetího světa, studium role tradičních elit v moderní době, postkoloniální dějiny a historie jihovýchodní Evropy.

Seminář obecných a komparativních dějin patří co do svého vzniku rovněž mezi první semináře Ústavu a je jediným specializovaným pracovištěm, jež se programově hlásí k aplikaci srovnávací perspektivy při studiu historických procesů a teoretických problémů historické vědy v České republice. Jeho výzkumné projekty jsou zaměřeny zejména k dnes mimořádně aktuálním problémům kolektivních identit a identifikací, vnímání a interpretování jinakosti, historické paměti, sociálních a kulturních dějin technologií a kulturního dědictví ve vazbě k vývoji urbánní společnosti v období modernizace, modernity a postmoderny. Seminář svým zaměřením reaguje na tzv. prostorový a materiální obrat v historiografii.

Všechny semináře se podílejí na výuce bakalářského programu historie a mají své vlastní specializované magisterské programy. Mimo to pomáhají proporčně zajišťovat výuku v bakalářském programu Historie – Evropská studia, který je výhradním studijním programem Ústavu světových dějin. Představují i základní školicí pracoviště v doktorském studiu. Seminář obecných a komparativních dějin se podílí také na výuce mezinárodního magisterského programu TEMA.

 

Úvod > Ústav > O ústavu