Ústav světových dějin zve na balkanistický seminář „Historiografie v Chorvatsku (a v post-jugoslávských zemích) – minulost, současnost a perspektivy vývoje“, na kterém vystoupí s přednáškou prof. Damir Agičić a dr. Magdalena Najbar-Agičić.
Seminář se bude konat v chorvatském jazyce.
Prof. dr. sc. Damir Agičić je profesorem historie na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Zabývá se dějinami Chorvatska a zemí střední a jihovýchodní Evropy. Mimo jiné je autorem dějin česko-chorvatských vztahů na přelomu 19. a 20. století (Hrvatsko-češki odnosi: na prijelazu iz XIX. u XX. stoljeće, 2000). Svoji pozornost však dlouhodobě upírá k dějinám dějepisectví a školní výuce dějepisu (např. Hrvatska Klio. O historiografiji i historičarima a Hrvatska Klio II. O nastavi i udžbenicima povijesti, obojí 2015). Sám je autorem či spoluautorem několika učebnic dějepisu pro základní a střední školy.
dr. Magdalena Najbar-Agičić působí na Univerzitě Sever v Koprivnici v Chorvatsku. Věnuje se zejména dějinám novinářství, dějinám dějepisectví a organizaci historické vědy a její vysokoškolské výuky. Např. je autorkou dějin chorvatského dějepisectví po druhé světové válce (U skladu s marksizmom ili činjenicama? Hrvatska historiografija 1945–1960, 2013). Taktéž se podílela na tvorbě několika učebnic dějepisu. Překládá také z polštiny do chorvatštiny a obráceně.
Manželé Agičićovi jsou významnými osobnostmi vědeckého života v rámci historické vědy v Chorvatsku. Od roku 2013 každoročně organizují v Záhřebu festival historie Kliofest, na kterém za velké pozornosti médií a veřejnosti vystupují jak historici z Chorvatska, tak ze zahraničí. Provozují taktéž nakladatelství odborné literatury Srednja Europa, které programově prezentuje historii v širším kontextu střední a jihovýchodní Evropy.
Chorvatská historiografie 1874-2024. Počátky, rozvoj a dnešní stav. Pohled na dějiny historiografie a politika paměti v Chorvatsku.
Počátky moderní vědecké historiografie v Chorvatsku sahají do druhé poloviny 19. století, do doby zakládání stěžejních chorvatských vědeckých institucí – Jihoslovanské akademie věd a umění (1866) a Záhřebské univerzity (1874) a o něco dříve i prvního sdružení historiků – Společnosti pro jihoslovanské dějiny a starožitnosti (1850). V prvních desetiletích byl počet historiků relativně malý, nicméně jejich produkce byla významná, stejně jako i jejich vliv na vzdělávání mladých generací. V meziválečném období se situace poněkud změnila s tím, jak se změnil státní rámec, ve kterém historici působili – Rakousko-Uhersko vystřídalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců/Jugoslávie. Část historiků se nadšeně postavila za nový jihoslovanský stát, existovali nicméně i tací, kteří k němu přistupovali podezřívavě nebo dokonce i otevřeně nepřátelsky. Zvláště z této druhé skupiny se rekrutovali vlajkonoši
chorvatského dějepisectví v Nezávislém státu Chorvatsko (NDH). Po porážce fašistické Itálie a nacistického Německa se zhroutil i jejich chorvatský satelit a v nových podmínkách federální Lidové/Socialistické republiky Chorvatsko a celé FLRJ/SFRJ se měnila i chorvatská historiografie. Část historiků se aktivně přimknula k marxistickému učení, ale většina z nich zůstala k této ideologii spíše zdrženlivá a komunistického výkladového rámce se držela jen formálně. V pokročilejší fázi socialismu došlo k významnému nárůstu počtu historiků a pod vlivem západoevropské historické vědy se objevovaly i nové metodologické přístupy, zejména pak se projevoval vliv francouzské školy Analles. Nicméně jen menší část chorvatských historiků již tehdy obrátila svou pozornost k takovým otázkám, jako byla každodennost, dějiny žen nebo dějiny marginálních skupin.
Nové politické změny, které přinesly rozpad Jugoslávie a vznik samostatné Chorvatské republiky, působily na další rozvoj chorvatské historiografie. Dosavadní Ústav pro výzkum dělnického hnutí byl přejmenován na Ústav soudobných dějin a zakrátko na to na Chorvatský historický ústav (Hrvatski institut za povijest), který začal zaměstnávat mladé badatele pro všechna historická období. Od poloviny 90. let rostl také počet vysokoškolských institucí, na kterých bylo možné studovat historii. V této malé zemi tak dnes lze dějiny studovat dokonce na devíti fakultách, respektive univerzitách v bakalářském i magisterském stupni a čtyři fakulty poskytují i studium doktorské. Počet profesionálních historiků neustále rostl, přičemž tento trend se zastavil teprve přibližně před deseti lety. Zvýšení počtu historiků se nicméně neprojevilo nutně v otevírání nových témat a oblastí výzkumu. K tomu totiž došlo jen v omezené míře. Většina chorvatských historiků naopak zůstala zaměřena na politické dějiny, které zkoumá tradičním způsobem. Část historiků se přitom vydala směrem k historickému revizionismu, což v chorvatských podmínkách znamená, že se tito badatelé vyjadřují o poválečném socialistickém období výlučně z negativních pozic. I když má tento revizionismus silné postavení spíše v historické publicistice než v samotné historické vědě, vyskytují se dnes i profesionální historici s doktorskými tituly, kteří nekriticky velebí válečný ustašovský režim a bagatelizují jeho zločinný charakter, který se projevil například v koncentračním táboře Jasenovac a na dalších podobných místech. Vedle toho se ústřední role v procesu vytváření nového státu a jeho ideologie přikládá „Vlastenecké válce“ z let 1991-1995 a jen velmi málo prací k tomuto období přistupuje kriticky a bez emocí.
Zajímavou otázkou jsou i proměny v politikách historie, k nimž docházelo v jednotlivých obdobích chorvatských dějin. V přednášce bude věnována pozornost základním charakteristikám politiky dějin socialistického režimu a v současném nezávislém Chorvatsku.
